Příjemný sobotní podvečer přinesl neotřelý, 
a popravdě překvapivý umělecký zážitek všem přítomným v Centru technologie zpracování dřeva v Žitovlicích společnosti SVI AJAK, které nabídlo své unikátní vnitřní i venkovní prostory umělcům divadelního spolku Budil.

Vlastní divadelní představení začalo už vlastně hodinu předem výstavou kreseb 
a skulptur Martina Dohnala, přičemž jak divadlo tak výtvarno spojovala intelektuální, jazykově neotřelá poezie básníka a profesora DAMU Miloše Horanského.

Verše, které jsou o lásce, 
o smrti, o krutosti, ale i o něze, o zastavení času, o míjení, inspirovaly režisérku a pedagožku Budilovy divadelní školy Hanu Strejčkovou k vytvoření scénograficko tanečního představení. Jak složitou básnickou materii uchopila?

„Dva tanečníci, muž a žena, představují ty básně skrze pohyb a gesta a je na každém divákovi, jak jejich pohybový projev a jejich gesta na sebe nechá působit, jaké emoce 
v něm vyvolá" nastínila
v úvodu Vendula Burger, ředitelka Budilovy divadelní školy. Ale víc k tomu řekne sama režisérka.

„Dlouho jsem se zabývala myšlenkou, jak převést poezii Miloše Horanského do divadelního jazyka. Pomohlo mi studium mezinárodní školy Jacques Lecoq, která pracuje s dynamikou textu a zároveň 
s obrazy výtvarného umění. Tak jsem postupně nacházela klíč, jakým způsobem uchopit verše pro divadlo: neilustrovat poezii, ale najít si mezi řádky vlastní příběh. Z toho vzešel tento příběh dvou stárnoucích manželů, kteří oscilují mezi vzpomínkou a realitou, milují se tak, že bez sebe, ale ani spolu nemohou být," popisuje vznik představení Hana Strejčková, která vystudovala dramaturgii a režii na DAMU právě u profesora 
a básníka Miloše Horanského.

V Žitovlicích byla v sobotu večer pódiem tráva, místo obvyklé nasvícené, pevně ohraničené scény se v surovém, volném prostoru pohybovali dva starší tanečníci, které záměrně režisérka vybrala pro navození iluze stáří. Zvláštní atmosféru jim však pomáhali vytvořit mladí studenti herectví prostřednictvím stylizovaných postav „bufonů" 
v originálních kostýmech. Výsledkem tak bylo netradiční vícegenerační představení, avšak s akcentem na seniory.

Kdo z diváků čekal klasické divadelní představení interpretující jednoznačnou myšlenku, ten čekal marně. O to víc však byl překvapen, zasažen a něžně přinucen prodírat se vlastními emocemi a nahlédnout tak na sebe z jiného úhlu, než obvykle. Což může být velmi osvěžující.

A co se skrývá za názvem Amortale? Spojení výrazů Amor, symbol lásky, a salto mortale, tedy hop, nebo trop. Obojí přináší život. Nám všem.