recenze o Amortale v pam pam 1/15
Amortale aneb láska a smrt
v autorské inscenaci Hany Strejčkové inspirované básněmi Miloše Horanského
Obleč si svou nejlepší kůži
třeba sepranou
vyjdeme si na procházku
jako jedineční milenci
co ochutnali veškerou krutost
a zbývají jim polibky
velikosti ran
Miloš Horanský, Amortale
Přicházíme do hlediště a Muž a Žena, Ona a On jsou již na jevišti. Scéna se vyznačuje jednoduchostí a čistotou. V pozadí visí shora dolů tři poloprůsvitné černé šály, prostory mezi nimi vytváří jakési pokojíčky či okna, ve kterých se Ona a On střídavě objevují. I když ale zajdou za šály, vidíme je jako obrysy, tvary, vzpomínky. Po celé délce jeviště je napnuta prádelní šňůra plná košil bílých i barevných. Muž a Žena si z nich vybírají, vztahují se k nim jako ke vzpomínkám, některé oblékají, vrství je na sebe jako kůži. Ona je vážná, přesná, přísná až tvrdá, On spíše zamyšlený. V tom Ona jednu košili rázně odhodí. Vycházejí zpoza šál a začínají spolu tančit.
Čas tu plyne jinak. Vše se odehrává v jakémsi bezčasí, ve kterém se zjevují vzpomínky z dávné minulosti i odlesky budoucnosti. Jakoby se vše stalo v jednom okamžiku mezi nádechem a výdechem.
Každé gesto, pohyb zde mají své místo, své opodstatnění. Projev je koncentrovaný, soustředěný. Pohyby jsou někdy až minimalistické, hutné, vždy přesné a nikdy nadbytečné. Výrazné jsou pohyby paží, detaily dlaní, prstů. Lokty se míhají jako kolotoč, paže vytváří průzory, ruce uchopují, stlačují, brání se, chytají, objímají, dávají a berou. Důležitý je výraz tváře. Oči zrcadlící hloubku prožitku obou interpretů říkají vše. Nic tu není jako. Pravdivost výrazu je někdy až zraňující. Obnaženost až na kosti bolí. Oči mluví, ruce křičí. Dech je jako studený vítr zavrtávající se pod kůži.
Zhodnocují se zde životní zkušenosti a vyzrálost obou interpretů. Radana Kodetová i Jiří Lössl jdou až na dřeň, odhalují sebe sama. Stejně, jako básník píše o nahotě, oni v tanci odkrývají hluboké kouty své duše, vzpomínky na odžité, ukazují tíhu života i jeho krásu. Bez lásky přece nelze žít, i když nás zraňuje. Život bez smrti by neměl svou cenu. Cenou za moudrost duše je stárnutí těla. Vše živé bezpodmínečně směřuje ke smrti, ale je tu naštěstí naděje - láska, která se neřídí věkem.
Všechny složky – pohyb, scéna, kostým, hudba, slovo jsou zde v souladu. Oba mají tmavě modré tílko, Ona černou sukni, On černé poloprůsvitné kalhoty, ještě více umocňující jeho křehkost. Také světlo posiluje sdělení. Dodává plastičnost, odráží se na holé kůži, činí ji průsvitnější a nechává vystoupit kostem v jejich křehkosti a čistotě linií, umožňuje nám nahlédnout do tváře – duše Muže a Ženy. Mnohovrstevné verše přednášené jejich autorem Milošem Horanským plynou lehce, ale dostávají se hluboko pod kůži. Tanec je nekopíruje, neilustruje, ale dále je rozvíjí nebo rozkrývá jejich vrstvy. Hned zpočátku zazní: Ona řekla, on jí řekl. Je to jakési vodítko k tomu, co bude dál. Ona a On spolu i od sebe, odcházejí a vrací se, potkávají se a míjejí, přijímají se a odmítají, jsou spolu i v osamění.
Ona je zde ta silnější. Na ní je všechna tíha starostí, kterým čelí pevně a pokorně. On je ten bezstarostný, hravý, ale také zranitelnější, křehčí až éterický. Jsou jako jin a jang, země a oheň. V ní je ženskost, zemitost, dává mu oporu, jistotu. Přijímá všechny rány života statečně a trpělivě, odolává jim jako strom čelící vichřici nebo se jim poddává jako voda. Někdy se i brání a dokáže zatnout drápky jako divoká kočka. Snáší bouře, které rozpoutává on, přijímá ho beze zbytku, odpouští mu, ale když je toho příliš i na ni, odmítá ho, přetrhává pouto, které je k sobě váže, odhazuje vzpomínky. Krásný a smutný je obraz propojení Jeho a Jí bílou košilí, kterou pevně spojeni tančí, košile je vede a nutí k blízkosti a je to Ona která to nakonec nevydrží a odtrhává svou kůži od jeho. I on se v takových chvílích proměňuje a je náhle vážný, starostlivý, osamělý.
Převažuje zde temnota. Celá scéna je spíše tmavá (černý baletizol, černé šály, tmavé kostýmy interpretů), ale občas ze tmy probleskne naděje. Tíhu pravidelného rytmu odpočítávajícího čas, nahradí veselejší vzdušná melodie, objeví se lehký úsměv, něžný dotek, On a Ona se přiblíží, spočinou si v náručí, tančí spolu. Přiblížení a pokoj ale nikdy netrvají dlouho. A Oni tak opět padají, sráží se k zemi, odmítají se.
Vše spěje k neodvratnému konci. Muž se proměňuje v odosobněnou bytost (smrt, osud nebo snad paměť?), když mu přes obličej padají jako pavučiny šedé vlasy a my už nevidíme jeho výraz, pohled očí. Přináší košile a jako balíčky vzpomínek je klade kolem Ženy. Ona vše niterně prožívá a nakonec odchází. On košile přemístí do diagonály, snad časové osy vzpomínek života, a jde k Ní. Vše vrcholí jejich až extatickým tancem. Víří v těsných kruzích, jejich otevřená ústa se natahují k nebi jako by chtěla pít nebo nechávala odejít duši. On a Ona si jsou v tom okamžiku tělesně velmi blízko a přitom jsou si tak vzdáleni až z toho mrazí. Konečně odcházejí zaklesnuti jeden do druhého. Role se proměňují, On Jí teď dává oporu. Cítíme z nich klid, smíření. Uprostřed scény se rozsvítí světelný obdélník, v něm září košile - vzpomínky a nakonec se objeví písmenka básní a kruh se uzavírá.
Minimalismus všech složek, čistota, jednoduchost, pravdivost a hloubka výrazu obou interpretů dodává celé inscenaci velkou sílu. Je to o to cennější, že jsme dnes zvyklí být v tanečních představeních neustále překvapováni, šokováni čím dál obtížnějšími pohyby a virtuózní technikou, a autoři při plnění těchto očekávání nejednou zapomenou na vlastní sdělení, vnitřní význam. Amortale nešokuje, je to představení s duší, které promlouvá z hloubky a doznívá ve vás ještě dlouho.
Karolina Kalinová
psáno z premiéry v divadle PONEC 4. prosince 2014 pro časopis Pam Pam