o inscenaci

Amortale - autorský projekt Hany Strejčkové, inspirovaný básnickou tvorbou Miloše Horanského, oživuje básnické obrazy lásky, vzpomínek, stáří i smrti. "Autorka prostoupila básnickým světem sbírky Amortale (a dalšími) a vytvořila pohybovou báseň v čase a prostoru. „Náš příběh je zejména o smrti a lásce, o touze po nesmrtelné - nekonečné lásce,“ říká Hana Strejčková, „zároveň pojednává o lásce, která dává všanc vše včetně života,“ dodává. Klíčovým motivem inscenace jsou také čas a míjení. Bolestný příběh lásky je zde vykreslen na časové ose, která míří převážně do stáří a vzpomínek. Strejčková se zde ptá, zda lze prolnout přítomnost se vzpomínkou a jak dlouho vyvěrá vzpomínka, než ťukne o povrch. „Proto zde tančí stárnoucí muž a žena a proto tu figurují vzpomínky, vybledlé fotografie, zážitky, potlačená přání a touhy," vysvětluje Strejčková. Autorka se neinspirovala pouze tématy a obrazy sbírky Amortale, ale také stavbou básní, jejich rytmem a novotvary, které jsou pro básnickou tvorbu Miloše Horanského charakteristické. Básníkova poetika se přitom nepromítá pouze do tance a příběhu, ale odráží se ve všech složkách inscenace, jakou jsou světlo, scéna, zvuk, kostýmy. Výsledkem je unikátní, tanečně/pohybově-básnická pouť, která se dotýká základních filozofických, teologických i všeobecně lidských témat."

„V běžném divadle můžete vidět perfektní tanec, dokonalou techniku. Myslím, že toto je víc divadlo budoucnosti, které hledá to, co je za tělem. Čte mezi řádky. Naše představení se chce dotknout pravdivé skutečnosti a noří se do ní čím dál tím hlouběji. Moc mě baví to sledovat. Je to o tom, co je život, co je tělo a co je krása. Nutí nás to přemýšlet o naší hodnotě a smyslu.“ Juni Endo, tanečnice, choreografka a terapeutka

"Minimalismus všech složek, čistota, jednoduchost, pravdivost a hloubka výrazu obou interpretů dodává celé inscenaci velkou sílu. Je to o to cennější, že jsme dnes zvyklí být v tanečních představeních neustále překvapováni, šokováni čím dál obtížnějšími pohyby a virtuózní technikou, a autoři při plnění těchto očekávání nejednou zapomenou na vlastní sdělení, vnitřní význam. Amortale nešokuje, je to představení s duší, které promlouvá z hloubky a doznívá ve vás ještě dlouho." Karolina Kalinová, tanečnice, performerka, pedagožka, choreografka

"Představení na mne zapůsobilo nezapomenutelným dojmem. Do této doby jsem se věnovala jak v literatuře, tak i v divadle především slovnímu, případně čistě baletnímu projevu. Tento večer jsem sledovala vyjádření výjimečně jemných a hlubokých životných situací zcela novým, jedinečným způsobem. Síla tance, nikoli klasického, síla pohybu, nápaditost, neotřelost výrazu mi po celou dobu přišla silnější než slovo nebo balet." Alena Křivská, pedagožka

"Prvním, co zaujme a dodává představení celostní význam je typ interpretů -  zcela mimo momentální estetické standarty v tanci. Jsme zvyklí na krásná těla mladých tanečníků a akrobatů. V tomto představení jsou nám představena těla na prahu stáří – ani stará, ale už ne mladá. První sčítání šedých vlasů. V této chvíli je třeba přehodnotit svůj vztah k vlastnímu tělu, změnit techniku pohybu, způsob vyjadřování – hranice, přes kterou ne každý interpret se ctí projde. A právě toto je zajímavé - tanečníky viditelně nějaké pohyby bolí, některé jen opatrně zkouší a poté následují... A touto cestou se vlastně dostáváme pod kůži tematickému okruhu inscenace - stárnutí, smrt a láska. (...) Ukazují nám různé varianty vztahu muže a ženy, tu zatančené, tu vyslovené v básni. Amortale zachází se svými tématy bez zbytečného sentimentu a hledá v každém okamžiku života jeho vlastní krásu a tak otevírá divákovi možnost vnímat svět klidněji, bez hluku, bez mladistvého rachotu, zrale a soustředěně..." Marie Adamová, tanečnice, choreografka

"Inscenace Amortale je poměrně náročné představení, ze kterého však trpělivý a vnímavý divák odchází osvěžen. Navzdory potu, vráskám a bolesti zralých tanečníků jde o velmi svěží a duchem mladé dílo, které v každém směru předčí plytké estrády opěvující mládí. Není pochyb o tom, že na první pohled existenciálně surrealistická inscenace oslavuje život. Děje se tak však vyzrálým uměleckým způsobem, ve kterém se snoubí vynikající výrazové prostředky tanečníků s minimalistickým pojetím scény a místy až kakofonickou hudbou. Toto vše je umocněno osobitou poezií Miloše Horanského. Amortale snese srovnání s vystoupením Mina Tanaki v Arše v roce 2012, a to jak tématem, tak uměleckým pojetím. Hanka Strejčková stanovila laťku velmi vysoko a lze jen doufat, že se s touto mladou umělkyní budeme na scénách setkávat častěji." Iva Stejskalová, pedagožka

 

 

Rozhovor s autorkou projektu Hanou Strejčkovou

Co vás inspirovalo ke vzniku inscenace Amortale?

  • Touha zkusit analyzovat poezii na samu dřeň, a to jak teoreticky, tak v rovině asociací a interpretace a nalézt cestu k vytvoření autorské básně v prostoru. Poezie mi zde dala jak křídla, tak pevné limity.
  • Touha prolínat se v přítomném čase se vzpomínkami i mizet v bezčasí.
  • Touha protnout lásku a stáří, popoběhnout na ose času tam i zpět.
  • Touha prožít…..“šest šálků přelijeme, než vejdeme tak pokorně jako barva do čaje, “ ale také hledat, jak dlouho vyvěrá vzpomínka, než ťukne o povrch.
  • Touha prostoupit světem básnických sbírek Miloše Horanského, nechat je ožít formou mého, našeho příběhu.
  • Touha naslouchat a slyšet, hledat a nalézat prolínání, propustnost, dialog šera se stínem, chvění i kříž.
  • Touha pracovat se „starými“ tanečníky, jejich časem, vnímáním času a těly.
  • A v neposlední řadě touha se setkat se vzácným, laskavým a moudrým člověkem, jakým byl a je pan profesor už od dob mých studií na AMU. 

Pracovala jste v minulosti s poezií?

První inscenace inspirované současnou poezií jsem začala tvořit v Praze před dvaceti lety, tehdy v poetickém klubu Malaché na Vinohradech, či v Literárních salonech, nazvaných „Dům na nábřeží“. Byla jsem na jedné straně ovlivněna francouzskou poezií a divadlem, na straně druhé klasickou ruskou literaturou. V průběhu let jsem se k poezii sice vracela v podobě menších projektů, velká odvaha i touha však přišla před třemi lety právě s Amortale.

V rámci příprav inscenace Amortale jsem fragmenty svého výzkumu realizovala jako performanci v rámci studijního pobytu na Mezinárodní divadelní škole Jacques Lecoq v Paříži. Právě tam se například potvrdilo, že pro práci na Amortale je nutné oslovit starší tanečníky, s jejich zkušenostmi, životem, vráskami, šedými vlasy, upracovanýma rukama, bolestmi z pohybu i touhou ji překonat, i když to přináší jinou kvalitu pohybu. Amortale však není o taneční dokonalosti, ale o tanci mezi řádky, o duši uvnitř obrazů.

Zároveň mne velmi ovlivnil můj dlouhodobý projekt s dětmi z FOD Klokánek v Praze, s nimiž jsem zkoušela různá autorská představení s tím, že jsme jezdili hrát, zpívat, tvořit a vzpomínat do domovů seniorů. Toto prolínání světů mne zajímá, vyvěrání vzpomínek, naťukávání příběhů. Velice ráda naslouchám.


Jak byste blíže vysvětlila její název?

Inscenace převzala název poslední sbírky Miloše Horanského. A název pro sbírku vznikal ze hry se slovy amor a salto mortale, a tak se zrodil novotvar amortale. A náš příběh, báseň v pohybu a prostoru, inspirovaný nejvýrazněji sbírkou Amortale, je zejména o smrti a lásce, o touze po nesmrtelné lásce, a zároveň o lásce, která dává všanc vše včetně života, o míjení a zastavení času. Stejně tak jsem se inspirovala skladbou sbírky, stavbou básní, jejich rytmem a novotvary, pro Horanského básnickou tvorbu tak typickými. Naše Amortale je však navíc okořeněno inspirací verši ze sbírek ostatních, od Lunovratu po Textamenty.    


Je to poprvé, co jste se pokusila ztvárnit existenciální, duchovní témata, jako jsou čas, stáří, smrt?

Od samého počátku své tvorby se jich dotýkám, jako interpretka i tvůrce. Ať už to byly v dávné minulosti obrazy z Nového Zákona, či inscenace Pekelný stroj, Hamlet, Vojcek, Zvěstování Panně Marii….až po mé nedávné performance inspirované výtvarnými díly a sochami na téma lidský dech, srdce a nyní je to Amortale. Zároveň jimi vyvažuji (svou) tvorbu pro děti.


Čím vás oslovila poezie Miloše Horanského?

Poezii Miloše Horanského jsem objevila před 18 lety. I přesto mne dodnes dokáže obohacovat, inspirovat, pokoušet k tvorbě. Je dialogická. Pak je to: nadčasovost, hutnost, nepolapitelnost, dramatičnost. Sledovatelný vývoj básníka i odrazy v jeho obrazech, škála od bílé po černou. Objevování principů. Zvukomalebnost a novotvary, sdělnost a přímost. Bez ornamentů. A tvorba pro děti je hravá, poutavá a dětem srozumitelná, zní pěkně česky. V prostoru jsem s těmito texty také již pracovala, a to zejména s dětmi z FOD Klokánek.


Jakým způsobem se jeho poezie odráží ve vašem představení?

Celá inscenace vzešla a stojí na pevných textových základech, dá se říci básnické partituře ze slov, veršů a obrazů. Za výchozí body jsem zvolila sbírky Amortale a Lunovrat. Během dramaturgické přípravy jsem však postupně vybírala texty i ze sbírek ostatních (Amenkámen, Pálení hlíny, Tykavka, Textamenty, Grafické básně - Autoportrét psacího stroje). Interpretací textů tak vznikl bolavý příběh lásky na ose času s převahou do stáří a vzpomínek, proto tančí stárnoucí muž a žena a proto vzpomínky, vybledlé fotografie, zážitky, potlačená přání a touhy, ale pryč od nostalgie, naším principem je shodně s poezií „poetická brutalita“ – „lyrická krutost“... A skrze poezii a náš poezií inspirovaný příběh přišlo samozřejmě mnoho otázek, filosofických, teologických i obyčejně lidských. Proto například odkaz k Bibli, či k Olivieru Clémentovi, vysledovatelné jsou i inspirační stopy z výtvarného umění, sochařství. 

Inscenace má viditelně pevnou strukturu, od prologu přes tři dějství po epilog. V dramaturgii jsem se při tvorbě naší struktury a při vývoji pohybového slovníku dále soustředila na stavbu poezie, skladbu sbírek, rytmus, metafory, symboliku, dramatičnost a dynamiku…v neposlední řadě jsme pracovali i na základě barvy a melodie hlasu, specifické intonaci básníka, který vybrané básně pro účely našeho zkoušení namluvil. Pár textů nakonec zazní i v představení.

S humorem a nadsázkou lze dodat, že zkoušení této taneční inscenace bylo zahájeno čtenou zkouškou. Za každým pohybem, akcí, situací jsou verše, básně, obrazy i básníkovy metafory, a přesto nevznikla ilustrace sbírky či básnického díla. Inspirace poezií je čitelná ve všech složkách inscenace – pro inscenaci například vznikly originální kresby, které jsou jak na plakátu, pozvánce, programu a v rámci premiéry budou vystaveny i další. Z poetiky se odvíjí i práce se světlem, kostýmy, scéna, zvuk …

V Amortale opravdu tancují staří tanečníci?

Zkušení. Letití. S vráskami. Šedými vlasy. A dodám, že Ji tančí Radana Kodetová. Jeho tančí Jiří Lössl. On žije už 52 let. Ona tancuje 46 let.

Amortale však není jen inscenace…

Stěžejní byl a je samozřejmě inscenační proces. K představením se však také vážou tvůrčí setkání se studenty a seniory. Obě skupiny mají možnost setkat se s námi i básníkem Milošem Horanským před i po představení. Náplň setkání před představením je samozřejmě odlišná od setkání po představení. Stejně tak se liší setkání se studenty a seniory. Rozhodně nejde o patetické recitování veršů, ale například u studentů o podnět k vlastní tvorbě, ať literární či jiné umělecké, o pohyb a poukázání na možnost vnímat poezii i jinak, než se učí na školách, a to tělem a dalšími prostředky. Setkání se seniory jsou postavena na cestě do vzpomínek a jsou i příležitostí k setkání s básníkem.

Kde se budou konat reprízy Amortale?

Amortale si vytklo za cíl oživovat místa zapomenutá a zubožená, jako jsou například rozpadlé, uzavřené kostely. Staré kostely na vsích, kam chodívaly stařenky, kde se kdysi dávno konaly svatby a křtiny…tyto vzpomínky na chvíli probudit a kdo ví, třeba se podaří i podnítit záchranu pro některý z vytipovaných kostelů. Tím se samozřejmě nezříkáme touhy hrát i v prostorách divadelních či galeriích, nebo přímo v domovech seniorů.

Koncept, režie a dramaturgie: Hana Strejčková

Choreografie a interpretace: Jiří Lössl a Radana Kodetová

Choreografická spolupráce: Juni Endo

Taneční spolupráce: Barbora Látalová

Hlas: Miloš Horanský

Klavír: Najponk, André Sklenář

Světlo: Robert Štěpánek

Scénografie a kostýmy: Hana Strejčková

Kostýmní spolupráce: Lucia Račková

Výtvarník, grafik: Martin Sausage Dohnal

Produkce: Dana Nekardová

Koproducent: Tanec Praha / PONEC - divadlo pro tanec

Délka představení: 55 - 62 minut

Projekt se koná za finanční podpory Ministerstva kultury ČR  a Tanec Praha / Ponec - divadlo pro tanec.

Poděkování: Tomáši Strejčkovi, divadlu Viola, kulturnímu centru Zahrada, Detailingshop.cz, Kateřině Bauer, Martinu Aufartovi, Silvii Brejníkové, Ladě Horešovské, Pavlu Šroubovi, Janě a Petrovi Pálkovým, Petru Láškovi, Janu a Šárce Lexovým.